Vyhodnocení: Téma měsíce Říjen + Kreativní soutěž č. 1

Ahojky Havránci,

přináším vám vyhodnocení Tématu měsíce a kreativní soutěže. Musím říct, že jsem překvapená, že se zúčastnilo tolik havránků, a to celkem 5! Wow, takovou účast si už dlouho nepamatuji a směle doufám, že příští kreativka bude ještě početnější, co do počtu účastníků.

Všem těm, co poslali svou tvorbu či výzdobu moc děkuji a mohou očekávat v následujících dnech sladkou odměnu 🙂

A teď už se pojďme společně pokochat.

Lucia Janulíková

Ahoj Mag,
Říjen je pro mě zvláštní měsíc. Mám ráda podzim, a to nejen to teplé babí léto, ale hlavně ty chladné, deštivé dny, kdy kapky bubnují na okno a vzduch voní po mokrém listí a blátě. Všechno kolem se ztiší, příroda se pomalu ukládá k odpočinku a člověk má víc prostoru na přemýšlení i na klid.

Říjen pro mě ale není jen o počasí – má i osobní význam. 11. října se narodil můj syn a 28. slaví narozeniny můj nevlastní syn. Tyto dny mi připomínají, že říjen není jen melancholický a tichý, ale i plný života, radosti a lásky. Proto ho mám tak ráda – je to měsíc, ve kterém se v jednom okamžiku potkává klid i štěstí.

Já tedy podzimní výzdobu nedělám. Jsem větší zastánce Vánoční pohody (pokud bude i toto téma, mám fotek habakúk 😀 )

Ale posílám ti aspoň fotky mého syna v maskách. On Halloween miluje no…masky miluje.

Julien Evernight

Angel de Fox

Angel nám poslala mimo jiné i báseň 🙂

Když mlha vzpomíná
Všechno se zpomalí,
když listí padá.
Vzduch zhoustne,
a svět se ztiší do vlastního dechu.

Vítr si šustí s větvemi,
jako by listoval v dávné knize.
Všechno, co bylo řečeno,
v ní zůstalo.

Jen hlasy už nepatří lidem.

Z polí se vrací chlad.
Voní po dýmu a po čase,
který se nevrací.

V dálce zazní havraní křik –
krátký, ostrý,
a přesto tak známý.

Cesty mizí v mlze,
všechno má měkké obrysy,
jako sen,
který nechce být zapomenut.

Pod nohama ti šustí listy.
Každý z nich nese něco,
co kdysi bylo teplé,
co dýchalo,
co milovalo.

A ty jdeš dál,
aniž víš proč.
Les tě volá,
ne hlasem,
spíš tichem,
které tě obklopí ze všech stran.

Někde mezi stromy
zazáří světlo.
Svíce, tenká jako vzpomínka.
Nikdo tu není —
a přece cítíš,
že nejsi sám.

Vzduch se pohne,
a kolem tebe se něco nadechne.
Je to klidné,
ale staré.

Starší než tvůj strach,
než tvoje jméno.

Na chvíli se ti zdá,
že stíny mají tváře,
že listí šumí lidskou řečí.

A pak zas ticho.
Jen kapky rosy
padají z větví jako zbytky řeči.

Stojíš u ohně, který nikdo nerozdělal.
Plamen se sklání v rytmu tvého srdce.
Mlha se kolem stáčí pomalu,
jako by ti chtěla něco ukázat,
ale neuměla to říct.

A ty chápeš —
tahle noc není o smrti.
Je o návratu.
O tom, co v nás zůstává,
když všechno odejde.

Ráno přijde tiše,
skrz stébla a dech země.
Na louce se lesknou kapky,
a každá z nich nese obraz,
který se ti nechce zapomenout.

Podzim si tě zapíše mezi své sny.

A ty půjdeš dál,
klidný i neklidný,
s pocitem, že někde hluboko
v tobě ještě svítí
ta svíce z lesa.